Radost z cizího neštěstí.Kdo by neznal ten záchvěv škodolibé radosti, který často dobře skrýváme, ale přesto jej zažíváme. Může se za tím skrývat závist nebo jen naše naučené chování, bez kterého by náš život nebyl tak veselý. Víme, co to je, zažívat trápení a bolest, a tak když to samé a nejlépe ještě ve větší míře potká našeho souseda, kolegu nebo známého, cítíme známé zadostiučinění. Oni si mysleli, že se jim to stát nemůže a vida – může! Spravedlnost ještě existuje. Obzvlášť zavrženíhodné potom je, když máme radost z potíží svých přátel nebo dokonce někoho z rodiny.
 
SROVNÁVÁNÍ
Všichni se dobře bavíme u videí, kde se někomu dějí nepříjemnosti. Taková reakce nám přijde naprosto normální. Hned je nám lépe, když vidíme, že nejen my, ale i jiní zažívají trapné situace. Můžeme s tím jakkoliv bojovat nebo cítit, že to není tak úplně správné, ale nemůžeme si pomoci. Srovnávat se s jinými patří prostě k našemu životnímu stylu, děje se to vlastně neustále. Už malé děti nechtějí být slabší nebo v něčem horší než ostatní.

Zdá se, že škodolibost je vlastnost vrozená a provádí nás celým životem. Už malé dítě v kočárku má škodolibou radost z toho, že vám několikrát za sebou vyplivne dudlík na špinavou zem a vy jej musíte neustále umývat a znovu mu ho podávat. Podobné pocity se přenášejí do dospělosti a setkáváme se s nimi v mnoha různých i  zcela běžných každodenních situacích.
 
ZÁVIST
Jak ošklivá je to věc. A přesto bez pocitu závisti žije jen málokdo z nás. Zvláště, když se nám právě nedaří, žárlíme na úspěchy druhých, vidíme v nich nespravedlnost a závidíme. Ne nadarmo se říká, že na otázku jak se nám daří, nejvíce druhé naštveme, když odpovíme, že velmi dobře, ač to třeba zdaleka není pravda. Zabráníme tak druhému, aby pocítil onu škodolibou radost z toho, že máme nějaké potíže.